Ing. Pavla Brady, 1. náměstkyně primátora, lídryně SOS pro Opavu
Po čtyřech letech v zastupitelstvu města v roli opoziční zastupitelky:
Do komunální politiky jsem vstoupila, protože se mě některá rozhodnutí města začala osobně týkat. Byla jsem nespokojená s tím, jak zastupitelé město vedou, jak člověk ihned narazil, když se s nimi dostal do kontaktu, byla jsem naštvaná na aroganci a takovou tu snahu nekomunikovat a úplně ignorovat občany, pokud není zrovna před volbami. To mě „nadzvedlo“. Shodou okolností jsem se tenkrát setkala se známým, který byl opozičním zastupitelem a váhal, zda má znovu kandidovat. Tak se to nějak spojilo, on věděl jak, já jsem měla elán a už to bylo. Když jsem ale doma před našima řekla, že budu kandidovat, maminka se vyjádřila ve smyslu: „Nemáš toho dost na práci? Jsi střelená nebo co?“ Často jsem se také setkávala s tím, že mi lidé říkali: „Do politiky slušný člověk nechodí“, což jsem slýchala ještě nedávno.
Začátek mého působení v zastupitelstvu pro mne byl dost nepříjemné překvapení - najednou se člověk dostane mezi lidi, mezi kterýma moc nechce být, kterým by se normálně vyhýbal... Já už byla zvyklá řídit si život po svém, vybírat si společnost, se kterou se stýkám... A teď jsem byla vhozená do situace, ve které jsem už léta nebyla... Jsi mezi lidmi, kteří tě nesnášejí, protože jim znepříjemňuješ život. Ty to víš, oni ti to dávají najevo, jsou agresivní... Je to strašně nepřátelské, nepříjemné prostředí... A musíš se s tím nějak vyrovnat. Jsi tam a když chceš dělat tuhle práci, musíš to prostě nějak odfiltrovat. To je ta poloha, kdy si říkám, že je to jenom hra, že o nic nejde...
Je celá řada maličkostí, které ze začátku pěkně znepříjemňují život. Třeba jen uspořádání zastupitelstva. Vepředu máme předsednický stůl a celé zastupitelstvo sedí před ním v lavicích jako ve škole. Na předsednickém stole je mikrofon, jediný v celém sále. A starosta, který zasedání řídí, může komukoli a kdykoli skočit do řeči. Ačkoli má každý podle jednacího řádu 3 minuty na diskuzi, každému do toho zasahuje, on vlastně neustále porušuje jednací řád... Když chce mluvit někdo ze zastupitelstva, musí dojít dopředu k tomu předsednickému stolu. Já sedím až v poslední lavici, která mi byla hned na začátku přidělená, takže už jen ty pohledy, než dojdu dopředu... Ze začátku, když přijdeš do nového prostředí, musíš překonávat všechny tyhle drobné překážky. Hodně zastupitelů je tam celá léta, ty nejsi tak kovaná, jako oni, snažíš se zorientovat co můžeš, co nemůžeš, jak to funguje, jak se píšou materiály... A když chceš něco říct, tak ještě musíš překonávat všechny tyhle psychologické bariéry, kdy je všechno nastavené tak, aby se co nejméně diskutovalo... Je to kombinace všeho možného. Kolega zastupitel mi třeba – byť v legraci – řekl, ať si občas vezmu sukni, že se nemají na co dívat... Řekla jsem mu na to: „Podívej, když chodím do práce, tak se budu oblékat tak, jak je mi to pohodlné a ne tak, abys mi zíral na nohy...“.
Setkala jsem se i s tím, že ke mně zastupitelé přistupují jinak, než k mému kolegovi – spolustraníkovi. Když s něčím vystoupím, snažím se být konstruktivní, mít konkrétní připomínky, určitě se nesnažím za každou cenu něco kritizovat. Ale třeba starosta má tendence úplně vyskočit jako čert, reaguje na mě velmi podrážděně a nikdy se nestalo, že by později za mnou přišel a zeptal se, jak jsem něco myslela... Zatímco u mého kolegy, i když mluví o tom samém, se nikdy nestalo, aby na něj řval nebo se k němu choval arogantně. A potom, když se potkají třeba po cestě na záchod, se ho ještě ptá: „Pane kolego jak jste to myslel, můžeme si to vysvětlit...“ Je to úplně diametrální rozdíl. Jednu dobu za mnou po zastupitelstvu chodili místní lidé, co se účastnili zasedání, a říkali: „On na Vás dneska zase tak řval, to bylo strašné...“ . A já se přistihla, že už to ani nevnímám a odpovídám jim: „Opravdu to dneska bylo horší než jindy? Fakt?“. Nějak jsem to zablokovala, řekla jsem si, je to hulvát, tak co, nemůžu se z toho zbláznit...
Politika je hodně drsné prostředí. Já mám velkou výhodu, že v tom drsném prostředí jsem se naučila pohybovat už dříve, protože jsem stavařka. Spoustu momentů jsem už znala. To, že jsem se najednou dostala do zastupitelstva, kde jsme 3 ženy a 42 mužů... Pro mne to nebylo cizí, už v druhém ročníku na vysoké jsem byla já a 19 kluků ve studijním kruhu. Ve stavařině je výrazně víc mužů, už tehdy jsem se musela umět prosadit. Ale dovedu si představit respektive vím, že spousta žen do takového prostředí nejde už jenom proto, že jsou tam samí muži. Ony jsou třeba zvyklé na ženský nebo smíšený kolektiv. Pro některé ženy to může být naprosto nepřekonatelné. A od toho složení se odvíjí i způsob, jakým se jedná, jakým se všechno řídí atd.
Některé věci mne fakt překvapily. Stalo se mi, že jsem se na nějakém jednání setkala s primátorem a on zcela záměrně dělal, že mne nevidí, nepozdravil... Pravda, den předtím bylo zastupitelstvo, takže jsem ho asi zase něčím naštvala... Ale mně toto připadá naprosto šílené, můžeme mít přeci jiný názor, ale chovat se k sobě slušně, normálně se spolu bavit. Což mi připomnělo ještě jinou příhodu, která pro mne byla docela šok. Měli jsme zasedání, těsně před Vánoci. Když jsme odcházeli, každému kolegovi, kterého jsem míjela, jsem přála hezké svátky. Většina prostě řekla: „Díky, taky krásné svátky“. Vyšla jsem ven a tam kouřili lidé z ODS. Říkám: „Krásné svátky, pánové“. A reakce? Jeden z nich mi řekl: „Co, dostanete pod stromek, slabikář? Abyste se naučila číst ty moje materiály...“ Další mi přál způsobem: „No, polepšete se...“. Tenkrát to byl takový pocit marnosti, říkala jsem si, co to je, proč nedokážou ani popřát hezké svátky a nazdar. Ne, oni prostě musí takhle rýpat...
Obecně si nemyslím, že fakt, že má žena dítě, ji sám o sobě vylučuje z jakékoli profese. Vylučuje ji spíše to, že si manžel nepřeje, aby něco dělala, že třeba péči o děti považuje za ženskou práci a přece ji „za ní“ nebude dělat. Takže jedna věc je určitě dohoda mezi partnery. Ale je to taky o podmínkách, o celkovém přístupu okolí. Je potřeba mít možnost využít nějaké služby zvenčí. Proč by třeba na úřadě nemohla být hlídací služba? Dětský koutek? A to se všechno dá, jen musí být ta vůle...
Byla jsem lídryní kandidátní listiny naší strany a navzdory tomu, co se říká, že ženy do politiky nechtějí, já řešila spíš opačný problém. Asi je to tím, že ty předchozí 4 roky jsem v zastupitelstvu aktivně působila, něco jsem dokázala. Jsem přesvědčená o tom, že když ty ženské vidí, že to jde, tak do politiky vstoupí. Třeba na třetím místě kandidátky jsme měli ženu, bylo jí 38. Samoživitelka se dvěma puberťákama. A šla do toho s náma. Nebo jsme tam měli mámu s pětiletou holčičkou, mámu s dětma 2 a 4 roky... S těma holkama jsem musela úplně jinak pracovat, než s těma klukama, který maj mnohem víc času. Je strašně důležité, aby viděly, že to má smysl. Zrovna ta máma dvou dětí, ta dříve kandidovala za jinou politickou stranu jako nestranička. Když jsme spolu začaly komunikovat, tak mi vyprávěla, že v té předchozí straně navrhla, že je potřeba podporovat rodiny s dětmi např. prostřednictvím těch dětských koutků, přebalovacích pultů atd. A že se jí de facto vysmáli, že to je o ničem, že to je neřešitelné... Tak jsem jí říkala, že to přeci není pravda, že to nejde, že to jsou úžasné nápady. A taky jsme je do programu zapracovali. A třeba ty ženy, které mají děti, udělaly anketu ve školce, co vlastně rodičům chybí a výsledky jsme také zapracovali. Ale jak je vidět, tak jiná politická strana, která by (dle svých principů) měla podporovat rodinu, tak se jí vysmála... A to je přesně ono. Říkala mi, že viděla, že to vůbec nemá cenu, ale že s námi do toho půjde, že se k tomu stavíme jinak. Je to hodně o tom, kdo v politice dneska je. Upřímně? Spousta chlapů, co mají svoje zájmy, o děti se starat nemusí, ale zato musí shánět investice, protože tam je nejvíc peněz a úplatků. Tak co tady chceš pak řešit...
Po roce na radnici:
Do zastupitelstva se nás dostalo do 45 členného zastupitelstva z naší kandidátky 17, z toho 9 žen! Myslím, že jsme uspěli i díky tomu, že jsme dali dohromady zipovou kandidátní listinu, na které bylo 23 žen a 22 mužů. Celkově je v zastupitelstvu žen 10. Předpokládám, že při příštích volbách budou ženy více zastoupeny i na kandidátkách ostatních stran.
Dokonce máme v Opavě historicky nejvyšší počet žen radních, z 11 členů rady jsou dnes 4! A musím říct, že se na jednání rady opravdu dobře připravují. V předchozích dvou volebních obdobích nebyla v radě města ani jedna žena. Tou změnou v počtu žen zastupitelek se určitě změnilo nejen prostředí, ale klade se i důraz na jiné oblasti. Při jednáních rady i zastupitelstva se věnuje poměrně hodně času školství nebo sociální oblasti. To nebývalo.
Musím přiznat, že jsem si zipové uspořádání kandidátky prosadila trošku silou a ne všichni kolegové muži byli smířeni s tím, že se dostali níž, než chtěli. Po roce je zřejmé, že to byl správný krok. Naše zastupitelky jsou velmi aktivní a to i ty, které ani se zvolením nepočítaly. I v této politické práci se projevují typické ženské vlastnosti – často se podceňujeme a nevěříme si, ale nakonec býváme svědomité a pracovité. Rozhodně se nepotvrzují žádné s předsudků, že ženy nemají o politiku zájem. Spíš naopak, všímám si, že se mé kolegyně pro místní politiku zapálily. Snaží se využít šanci něco změnit.
A mé osobní zkušenosti z funkce 1. náměstkyně primátora? V každém případě je to na opavské radnici změna. Mnoho let tam žádná žena ve vedení nebyla. Někteří to nesli těžce. Po tom roce si už snad všichni zvykli, přestali se mnou bojovat a začali mě brát normálně jako jiné kolegy. Tedy kromě bývalého primátora, který skončil v opozici. Ten se mnou bojuje stále, volební porážku bere, bohužel, velmi osobně. Odmítá jakkoliv spolupracovat on i většina jeho spolustranických kolegů. Je to škoda pro něho i naše město.
Jestli se setkávám s něčím jiným, než mí mužští kolegové? Jo, v něčem určitě. Jsem víc sledovaná, co se týká vzhledu. Jim stačí dvě kvádra a čtyři košile a nikdo si toho nevšimne. U mě by bylo divné, kdybych chodila ve dvou kostýmech… Jsem předsedkyní představenstva fotbalového klubu, který patří městu. Šla jsem tam, protože tam jde spousta peněz z městského rozpočtu a měla jsem pochybnosti o managementu a hospodaření. Ty se taky potvrdily. V klubu jsou manažeři, trenéři prostě lidi zodpovědní za sportovní stránku, ale mě se stále někdo ptá jestli rozumím fotbalu… Vsadím se, že předsedy představenstva přede mnou se takto nikdo nikdy nezeptal. A to má stejné vzdělání jako já a fotbal taky nehrál.
Taky se mi asi častěji snaží někdo působit na city. Takové to hraní na to, že jsem ženská takže jim přece musím vyhovět, protože něco potřebují. Na druhé straně zas primátorovi nebo kolegům náměstkům nenosí návštěvy jako pozornost květiny :)
Ing. Pavla Brady
1. náměstkyně primátora Opavy
lídryně SOS pro Opavu
